Příběh bývalého policisty, který se stal vývojářem

Michal je náš kolega, který v MEMOS Software úspěšně rozjel kariéru programátora. Jako partě lidí, kteří ozbrojené pachatele likvidují maximálně na Xboxu, nám zvědavost nedala spát. A když se firmou začaly šířit historky o dramatických akcích i špatných podmínkách u policie, rozhodli jsme se dát Michalovi prostor, aby je mohl uvést na pravou míru. V mnoha ohledech je Michal vázán mlčenlivostí a ani nám neprozradil podrobnosti o konkrétních případech či lidech. O práci u policie si z jeho vyprávění ale obrázek rozhodně uděláte.

Jaká byla tvá cesta k policii? Bylo to tvé vysněné povolání už od dětství?

Vždycky jsem obdivoval policisty, hasiče a záchranáře. Chtěl jsem pomáhat lidem a zároveň mě to táhlo ke sportu, takže jsem si řekl, že to skloubím a budu dělat to, co mě baví.

Prvosledové hlídky: Odpověď na střelce v Uherském Brodě

U policie jsi se vypracoval do prvosledové hlídky, která má za úkol první kontakt s ozbrojenými a zvlášť nebezpečnými pachateli. Co si pod tím představit?

Prvosledové hlídky vznikly po známém případu střelce z Uherského Brodu, který se zabarikádoval v hospodě a zabil 8 lidí. Na místo tehdy přijela hlídka policie, ale neměla dostatečné vybavení ani výcvik, aby ho zneškodnila. Na místo jela i zásahová jednotka, která ale měla dojezdovou vzdálenost asi hodinu, takže střelec stihl napáchat větší škody. Proto tehdy vznikly prvosledové hlídky, aby zasahovaly na místě činu dřív, než přijede zásahovka.

Co musí policista splňovat, aby se stal členem prvosledové hlídky?

Musí podstoupit zvláštní školení. Střelecký výcvik s dlouhou zbraní, zdravotní školení, taktický trénink a podobně.

A ty osobně ses k tomu dostal jak?

Oddělení ve větších městech se postupně stávají prvosledovou hlídkou, aby byl zachován dojezd na místo činu do nějakých 20 minut. Takhle to bylo přiděleno i nám ve Strakonicích. Předtím mě lákalo přihlásit se do zásahové jednotky, ale nakonec to dopadlo takhle.

Lákalo? Nebezpečí jsi se tedy nevyhýbal.

Ne, byl jsem akční, mladý, zapálený do práce. Rozhodně jsem se tomu nevyhýbal.

Do jakých nebezpečných situací jsi se ve službě dostal?

Zažil jsem výhružky sebevražd se střelnou zbraní, agresivní lidi se zbraněmi a další vyhrožující. My jsme jako obvodní oddělení řešili vlastně úplně všechno. Od obyčejných hádek až po napadení nebo pokusy o vraždu.

A člen prvosledové hlídky tedy stále vykonává i práci řadového policisty?

Přesně tak, dělal jsem běžnou práci, a když se objevila nějaká nebezpečná situace, tak je jediný rozdíl v tom, že si navlečeš vestu, vezmeš si speciální vybavení a zbraně.

Co se ti v nebezpečných situacích honí hlavou?

Člověk by si řekl, že může mít strach, ale když jedeš na místo, tak do poslední chvíle nevíš, co se tam děje. Takže ani nevíš, z čeho mít strach. Všechno se děje rychle a musíš přemýšlet nad tím, jestli má útočník zbraň, komunikuješ s vedením, které může poslat posily… Řešíš, jak bezpečně přijet k místu, abys neohrozil sebe nebo další lidi, a podobně.

Mohl bys popsat běžný den ve službě? Většina lidí je zvyklá na osmihodinovou pracovní dobu a režim policisty si moc neumí představit.

Každý den je jiný – to je výhoda i nevýhoda zároveň. Když přijde normální člověk do práce, tak ví, kdy začne, kdy skončí a co ten den bude dělat. Nebo si to může dokonce vybrat. Policista má přidělenou spisovou službu, do toho se hlídkuje venku v terénu a každou chvilku někdo volá, že se něco stalo. Někdy se toho stane méně a člověk má trochu času na práci v kanceláři, ale někdy se toho stane tolik, že už neudělá vůbec nic dalšího.

Jak časté jsou situace, kdy se chystáte na oběd, a do toho někdo zavolá?

To se stává hodně často. Jakmile se ohřeje jídlo, tak se něco stane. V takovou situaci se musí všechno přerušit a vyjet. Nedojdeš si ani na záchod. Vždycky se to musí řešit hned. Pak třeba nemusí hodinu být čas, ale nemusí být ani 24 hodin, takže prostě nejíš.

Jak moc realita služby u policie odpovídá tomu, co lidé vidí v televizních pořadech typu Policie v akci?

Lidi, kteří sledují Policii v akci, nám často radí, jak dělat naši práci, protože v televizi viděli, jak se to dělá. Jděte támhle a hledejte důkazy. Přitom je to taková policejní groteska. Situace, které se tam odehrávají, jako třeba napadení nebo vykradení chaty, odpovídají. Vystupování herců je ale zcela nereálné. Policisté tam nedodržují taktiku bezpečnosti, znehodnocují důkazy, a dělají ze sebe hlupáky. Nebo tam je naopak pachatel strašně agresivní a pak si sám lehne a dá ruce za záda. Ve skutečnosti by na policii rovnou útočil. Znám jenom hrstku policistů, kteří se na to dívají, protože jim to přijde strašně legrační.

Problémy u policie? „Chybí peníze, ale není ani snaha.“

Od policie jsi nakonec po osmi letech odešel. Jaké jsi měl důvody?

Já jsem byl do té práce zapálený, nadšený. Často jsem se doma nudil, a říkal jsem si, kdy už zase budu moct jít do práce. Chtěl jsem hlavně pomáhat lidem. Ale postupem času jsem zjistil, že takové práce je tam málo, a převládá dohadování se s opilci, s lidmi na drogách, a podobně. Místo abys pomáhal, trávíš drtivou většinu času tím, že se někde pohádají, napadnou se, něco rozbijí a zavolá se policie. Takže to řešíš, často tě začnou napadat, všechno je oficiálně řešeno, a je to spousta hodin pro nic. Dalším důvodem byl přístup vedení – nemyslím našeho oddělení, ale policie jako takové.

Takže systémová věc?

Přesně tak. Špatné zákony, špatný přístup vedení. Často jsme si vybavení kupovali sami, protože nám záleželo na našem zdraví a vybavení nebylo kvalitní nebo nebylo vůbec.

Jaké vybavení?

Třeba pouzdra na opasky, nebo lepší vybavení jako jsou svítilny. Staré vybavení prostě může být problém. Když nemám kvalitní svítilnu na zbraň, můžu si sice vzít svítilnu do druhé ruky, ale není to takticky správně, nedržím správně zbraň, a navíc často v takové situaci potřebuji lézt třeba na půdu. Takže naše zdraví a životy mohou být ohrožované tím, že se šetří.

Problém je tedy ve financování?

Peníze chybí asi jako všude, ale není ani snaha. Přístup ke mně jako k věci mně nahlodával tak dlouho, až jsem začal přemýšlet o odchodu. Můj obvodní vedoucí byl dobrý, ale naše podmínky ovlivňovala hlavně rozhodnutí ve vyšších patrech. Často jsem nabýval pocitu, že vedení záleží spíš na svých místech, ale naší práce si příliš neváží. To motivaci nepomáhá. Spousta policistů říká, že se cítí jako položky v tabulce. Jejich práce není dobře odměňovaná, jak finančně, tak ve smyslu nějaké pochvaly nebo zlepšování podmínek služby. Svou práci přitom dělají dobře.

Ovlivnilo tě systémové nastavení policie nějak negativně přímo v akci?

Není to tak zásadní, ale třeba to, že se záměrně dávají do dvoučlenné hlídky členové, kteří spolu nevychází nebo se moc nemusí. Je to proto, aby nebyli zkorumpovatelní a jeden případně nahlásil druhého. Kvůli tomu ale nemůžeš mít parťáka, na kterého se můžeš spolehnout. Což je v akci dost nepraktické.

Co by se pro zlepšení podmínek u policie dalo udělat?

Problém je v tom, že lidé nechtějí jít k policii. Nejlepší by bylo, kdyby si to ti policisté, kteří tam pracují, pochvalovali, ale většina těch, které znám, spokojená není. Odrazující je nízký plat a špatné pracovní podmínky. Spousta peněz jde do náborových bonusů nebo propagace, ale kdyby se ty peníze projevily na podmínkách řadových policistů, každý z nich by byl dobrá reklama. A to ještě není to nejdůležitější. Jsou to zkušenosti. Ti zkušení často vyhoří a odchází. Úroveň policie jde tím pádem dolů a přichází se o kvalitu, o peníze, o všechno.

Z policisty vývojářem? Úleva, překvapené reakce okolí a klid na oběd

Začal jsi o práci vývojáře uvažovat, už když jsi byl u policie?

Zajímalo mě to už předtím, než jsem skončil. Tehdy jsem hrával a napadlo mě, že bych si mohl nějakou hru vytvořit sám. Takže jsem si vytvořil dvě hry, ale zjistil jsem, že mě na tom nejvíc baví právě kódování. Napsal jsem je v C#. Bavilo mě to jako koníček a chtěl jsem se naučit víc.

„Michale, nemáš nějakou fotku v přírodě?“

Kromě samostudia jsem podstoupil i pár prezenčních kurzů, abych se zdokonalil. Mezitím jsem vytvořil i aplikaci chytré domácnosti včetně zabezpečení. Později už jsem uvažoval, že bych pracoval jako vývojář, a začal jsem koukat na nabídky.

Tvoje první vývojářské zaměstnání  je tedy v MEMOS Software. Na čem aktuálně pracuješ?

Teď zrovna vyvíjím aplikaci pro firmu s hutním materiálem. Tvořím front-end ve WPF, API na serveru a databázi. Stále dělám hlavně v C#, ale láká mě i JavaScript.

Nesetkal jsi se s překvapenými reakcemi okolí? Ať už v prostředí policie, od které jsi odcházel do IT, nebo mezi vývojáři, kteří mezi sebou obvykle policisty nemají?

U policie jsem se setkal s nepochopením. Byl jsem tam hodně zapálený do práce, takže byli dost překvapení. Ale při nástupu do Memosu mi nepřišlo, že by se někdo pozastavoval nad tím, že jsem pracoval u policie. Logicky ten můj zájem chápali.

Co ti kariérní přechod přinesl?

Spadnul mi kámen ze srdce. Člověk si neuvědomuje spoustu každodenních drobností jako to, že si ve službě nemůžeš zajít s klidem na oběd nebo si práci časově přizpůsobit. U policie je to totiž naopak, služba ti narušuje normální život. I s tím do toho policisté jdou, ale vedení by si toho mělo vážit. Současné podmínky jsou pro mě opravdu ulevující. Navíc když jdu po městě a vidím nějaké opilce, nemusím to řešit.

A co ti naopak z policejní práce chybí?

Chybí mi trochu adrenalin a hlavně ta pravá policejní práce. Baví mě pomáhat lidem a v běžném životě je jen málo příležitostí někomu pomoct.